Vláčka ve středním Norsku – Vingsand

Vždy jsem jezdil do Norska autem, cesta byla dlouhá a únavná. Letos jsem jel s jinou partou a chybu jsem rozhodně neudělal. Tentokrát jsme letěli z Prahy do Trondheimu, pár hodin letu a byli jsme tam. Po příjezdu do Vingsandu jsme se přivítali s majitelem Pepou Jančou. Rychle jsme si vybalili nějaké to potřebné nádobíčko a hurá k vodě. Bylo to pro mě nezvyklé, ráno jsem se probudil ve vlastní posteli a večer už jsem házel nástrahy do moře.

První večer jsme šli chytat pouze ze břehu. Rozdělili jsme se na dvě party a rozešli se po skalách.

David měl na břehu během chvíle malou tresku obecnou a za chvíli další. Chytali jsme asi hodinku, rybky braly, takže na první večer docela spokojenost. Po příchodu do chaty jsme si vybalili ostatní věci a těšili se na další den.

Ráno jsme přebrali loď a vyrazili poprvé na moře. Jelikož sem kluci jezdí poměrně často, tak hned věděli kam jet. Proházeli jsme pár slibných míst, ale kromě několika tresek obecných a malých kelerů jsme toho moc nenachytali. K večeru jsme zajeli na takovou plošinu s hloubkou mezi dvaceti a pětadvaceti metry. Vytáhli jsme opět pár tresek. Sedl jsem si do lodě a pustil gumového ripera ke dnu. Chvíli jsem s ním bouchal o dno. Během chvíle přišel nenápadný záběr. Odpovídám zásekem. Hned bylo vidět, že se jedná o něco většího, než byly ryby, které jsem chytal doposud. Přívlačák se ohýbal, brzda bzučela a šňůra mizela z navijáku.

To jsou přesně ty adrenalinové situace, které mám rád, ale to asi nejen já, že? Kluci to tipovali na větší doršu. Já jsem to moc nevnímal a užíval si souboje s neznámou rybou. Během pár minut jsem začínal mít mírnou převahu. Koukám na hladinu a čekám, co se objeví, nevěřím vlastním očím … můj první halibut v životě. Michal ho odborným hmatem vylovil a dal do lodě. Halibut měřil okolo 80 centimetrů a udělal mi obrovskou radost. Po zdokumentování a gratulacích od kluků jsme chytali dál. Netrvalo dlouho a David měl prut ohnutý jako luk, brzda krásně zpívala. Hned jsme to všichni tipovali na halibuta. Souboj trval neskutečně dlouho a ryba měla stále spousty sil. Lovec měl výbavu, jako kdyby šel u nás na okouny, přívlačový proutek, spolehlivý naviják a na šňůře malého smáčka. Ryba se jen tak nechtěla vzdát. Po nekonečných minutách byli oba soupeři na konci svých sil. Ryba se poprvé objevila u hladiny, byl to krásný halibut a ještě o dost větší než ten můj předchozí. To Davida namotivovalo k dalšímu souboji. Ještě pár výpadů ke dnu, se kterými si zkušený lovec lehce poradil, a ryba ležela u boku lodi na hladině. Michal ji opět vylovil a změřil. Halibut byl 105 centimetrů dlouhý. Paráda!!! Takovou rybu jsem nikdy neviděl. Gratulujeme šťastnému a unavenému lovci ke krásnému úlovku. Tím pro dnešek končíme. Večer u skleničky bilancujeme a rozebíráme lov.

Další den jsme už dostali i druhou loď. U Vingsandu je perfektní dno na vláčení, rozdílná hloubka, podvodní vyvýšeniny a dlouhé mělké lavice. Co víc si může vláčkař přát.

Vydali jsme se hledat polaky nebo kelery, jsou to výborní bojovníci. Bohužel, moc jsme jich nenašli, oproti předchozímu roku ryby ještě v hojném množství nenajely do fjordů. A tak jsme se bavili převážně lovem středně velkých tresek obecných. Svítilo slunce, na moři byl klid, okolo krásná příroda a každou chvíli ryba na prutě, nic nám nechybělo, byl to balzám na duši. V tomto stylu jsme pokračovali i další dny. Když jsme dorazili z moře dříve, tak jsme si zašli na nedaleké a čisté jezero pochytat krásně zbarvené potočáky. Brali jak na malé rotačky, tak na různě barevné gumy. Nepřijel jsem do Norska za pstruhy, které mám skoro za barákem, ale kvůli mořským rybám. A tak jsme zase další den vyjeli na moře. Prochytali jsme místa, na kterých jsme ještě nebyli, občas se nějaká ryba chytla. Pak Petr zavelel a jeli jsme o kus dál. Najel s lodí na takovou rozsáhlou podvodní mělčinu s hloubkou okolo dvaceti metrů, vypnuli jsme motor a nechali se unášet mírným proudem. Za krásného slunečného počasí jsme chytali neskutečně zbarvené obecňačky. Tresky nám braly na twistery, ripery i smáčky. Když už nás proud zanesl o něco dále, tak jsem zvedal ripera od Ice fish k lodi. Sleduji v klidu jeho pěkný chod. Necelý metr pod hladinou mi po něm vystartoval krásný halibut. Vše jsem viděl přímo před očima, byla to nádhera! Sice mě tím halibut připravil o moment překvapení u vylovení, ale to mi nevadilo. Věděl jsem, jakého soupeře mám na druhé straně šňůry, a tak jsem si krásný souboj náležitě užíval. Po pár minutách mi Petr vytáhl mého již známého soupeře na palubu. Měřil opět kolem osmdesáti centimetrů a udělal mi velkou radost. Nabuzeni úspěchem pokračujeme v lovu. Neutekla ani půlhodina a já do prutu cítím poměrně razantní záběr. Zaseknu, reakce ryby byla taková, že jsem musel jen povolit cívku a vyčkávat. O nějaké snaze rybu zdolávat nemohla být ani řeč. Jen jsem čekal a rybu brzdil. Hned jsme si mysleli, že se jedná o halibuta. Prut s vrhačkou do třiceti gramů se ohýbal až pod loď, brzda navijáku kvílela. To je pro rybáře snad ten nejkrásnější zvuk. Souboj trval přes deset minut, ryba začala slábnout a já už se těšil na to, co se objeví u hladiny. Ryba se zmohla ještě na pár slušných výpadů a její síly byly u konce. Přitáhl jsem ji k hladině a viděl během chvíle už druhého halibuta, jenže o poznání většího. Míra ukázala 95 centimetrů, paráda, říkám si. Už jsem vytáhl pěkné obecňačky a dva halibuty, a to je teprve dopoledne. Michal s Davidem už chytali poblíž a taky každou chvíli něco zdolávali. Potom jsme potkali dva rybáře z našeho přístavu. Byli tam už čtrnáct dní a halibuta ještě neviděli. Ptali se nás, jak to děláme a na co chytáme. Řekli jsme jim, kde, v jakých hloubkách a na co lovíme, přidali jsme jim k našim radám ještě pár úspěšných nástrah a popřáli dobrý lov. Vyjeli jsme znova na původní místo, ze kterého jsme začínali lovit. Házíme nástrahami kolem sebe a čekáme, jestli se dostaví záběry. Občas chytíme tresku obecnou, ale oba s Petrem doufáme ještě v nějakou tu „placku“. Při soustředěném lovu jsme si ani nevšimli, že ti rybáři se přiblížili jen na pár metrů od naší lodě. Ukázali jsme jim, jak chytáme v praxi. Petr dostal razantní záběr a začaly se dít věci. Sousední rybáři jen nechápavě kroutili hlavami, ale Petr si jich už nevšímal a věnoval se zdolávání velké ryby. Scénář se opakoval, rybu ze začátku jenom dobržďoval, a když se snažil o nějaké zdolávání, tak se s ním ryba vůbec nebavila. Po celou dobu krásného souboje byl prut ohnutý k prasknutí, každou chvíli bzučela cívka při dlouhých výpadech ryby. Opět to byla krásná podívaná. Petr začínal mít pomalu navrch, rybu přizvedl k hladině, já ji rychle vylovil na palubu. A zase halibut a rovný metr! Mezitím kluci na druhé lodi vytáhli dva halibuty. Tomu říkám úspěšný den. Už jsme chtěli vyrazit do přístavu, ale Petr ještě zahnul s lodí k jedné skále. Byly tam obrovské oceánské vlny, s lodí nám to slušně házelo. Řekli jsme si, že to na chvíli zkusíme a pak pojedeme za kluky. Na první nához vytahuje kolega pěknou tresku obecnou, to nás trochu nabudilo. Dostal jsem taky záběr, za chvíli je na lodi polak. Petr opět vytahuje další dvě obecné. Vlny byly tak velké, že se nedalo v lodi ani postavit. Nahodil jsem po směru větru, chvíli čekám, začínám přitahovat ripera k lodi. Rána do prutu a poměrně prudké výpady, netušil jsem, s kým mám tu čest. Během chvíle jsem měl na lodi dalšího halibuta okolo sedmdesátky. Vracíme se do přístavu a je nám z těch vln docela zle od žaludku. Chytili jsme šest halibutů na vláčku za den, to byla nádhera.

Večer to ještě rozebíráme ve vyhřáté chatě.

Blíží se nám konec pobytu a my vyrážíme na poslední dopolední rybolov. Jedeme na pár oblíbených míst, kde chytáme tresky obecné a menší kelery. Potom se ještě stavujeme u jedné skály s klidnou zátokou. Když jsme nechali nástrahy dlouho padat ke dnu, tak přicházely záběry nevelkých polaků. Kluci vpluli do zátoky a my zůstali na hloubce. Michal přemluvil k záběru krásně zbarvenou tresku obecnou, které do devadesáti centimetrů nechybělo mnoho.

Jelikož pod námi bylo asi čtyřicet metrů a už jsme nechtěli přejíždět na mělčinu, tak jsem pustil svou gumovou nástrahu ke dnu, trvalo to dost dlouho, než se tam dostala. Vytáhnu ji a jedeme do přístavu, říkáme si. Navinul jsem asi metr šňůry a cítil jsem drbanec do nástrahy. Zastavuji nástrahu a opět spouštím na dno, přichází krásný záběr. Začíná můj poslední souboj. Chtěl jsem vědět, co je to za rybu, mysleli jsme si, že to bude také větší treska obecná. Jelikož jsem spouštěl nástrahu dlouho ke dnu, tak jsem si uvědomoval, že nahoru a ještě s pěknou rybou to bude trvat mnohem déle. A taky že jo. Ryba bojovala, dlouhými a četnými výpady ke dnu nešetřila. Co mi to dalo práce navinout pár metrů šňůry na naviják, ryba si vzala vždy mnohem víc. Ale to je na té rybařině krásné. Během dlouhých minut vytahuji k hladině osmdesáticentimetrového mramorovaného halibuta. Poslední nahození v Norsku a taková krásná ryba. Tím jsem udělal pěknou tečku za naší výpravou. V přístavu jsme umyli lodě, ráno odevzdali útulnou chatu a vyrazili zpátky domů. Rád bych poděkoval majiteli chatek Pepovi Jančovi za perfektní servis a ochotu a samozřejmě také klukům, kteří mě vzali s sebou.

Čtenářům časopisu Rybolov přeji úspěšný rybolov v Norsku a nejen tam.

Daniel Vlach