Téměř všichni sportovní rybáři se pokouší chytat úhoře některým ze způsobů chytání na položenou, ale snažit se předkládat nástrahu v omezených prostorech, zejména v hluboké vodě, znamená hned několik problémů. Nejzjevnější je potřeba omezovat odpor, protože v hluboké vodě je úhel, který svírá vlasec se špičkou prutu dostačující k tomu, aby to vedlo ke ztraceným záběrům. Mělčí voda je jednodušší, ale pokud předkládáte nástrahu blízko nějaké překážky, kde je psáno, že až úhoř zabere, zamíří na volnou vodu? To se bohužel stane jen zřídka. Obvykle vyrazí podél břehu, kde se hlavní vlasec nevyhnutelně za něco zachytí nebo skončí i s rybou v nějakých vázkách.
Klíčem k úspěšnému rybolovu při břehu je rychlá identifikace záběru a okamžitý zásek, nicméně při velkých nástrahách, jako jsou kusy ryb, chuchvalce červů nebo velké vařené krevety, víc záběrů ztratíme, než zasekneme, což je frustrující. Existuje však způsob, jak využít chytání při březích, při kterém máte slušnou šanci zaseknout úhoře, a to s využitím plavané.
Většina jezer i řek se vyznačuje členitými břehy, kde se úhoři zdržují během dne. Mnozí své úkryty opouštějí na výpravách za potravou, když se setmí, nicméně tato členitá zákoutí poskytují dostatek přirozené potravy, takže je úhoři nemusejí opouštět vždycky. Agresivní honbu za potravou úhoři v průměru podnikají jen jednou do týdne, proto nástrahy umístěné na volné vodě často zůstávají netknuté a nepovšimnuté. Proto to často dopadá tak, že místo aby ryba hledala nástrahu, musí rybář nástrahu dopravit k rybě.
Je zřejmé, že nelze celou noc sledovat splávek s nějakým připevněným osvětlením, ale dá se tím rozhodně příjemně strávit pár hodin po setmění, a když tímhle způsobem chytíte úhoře, máte z toho daleko větší radost, než když vás k úlovku dovedlo pípání alarmu. Výběr splávku je omezený. Vybírat se musí mezi těmi, které mají nějaký světelný zdroj. Vyzkoušel jsem splávky všech tvarů a velikostí a dokonce jsem se snažil vyrábět si i své vlastní, ale těmi nejpřizpůsobivějšími a nejúspěšnějšími byly wagglery Drennan s vloženým krystalem. Mají výměnné špičky, které umožňují využívání zdroje světla. Splávek k hlavnímu vlasci upevňuji gumou shora i zdola. Nejen že mi to umožňuje podle potřeby měnit hloubku, ale daleko spolehlivěji se tato sestava chová i při záběru na rozdíl od připojení splávku pojistným brokem na vlasci, který může i poškodit vlasec. Dávám přednost tomu, když nástraha spočívá na dně, je proto důležité změřit hloubku, jaké lze dosáhnout, buďto olovnicí, nebo přištípnutím velkého broku na háček. Nepoužívám ani lehčí háčkový návazec, protože uzel vytváří slabé místo. Dávám přednost chytání přímo na otěruvzdorný monofil, jako je například Reflo Power Max s odolností 8 lb. Zatížení splávku je zajištěno pomocí jediného průběžného broku, který drží na místě dvě plovákové zarážky. Pokud se splávek potopí, způsobila to nástraha, takže jednoduše jen popotahuji dozadu, dokud není viditelný.
Velké nástrahy a háčky znamenají problémy, jak už bylo uvedeno výše, takže dávám přednost jejich půlení. Namísto jedné velké krevety nastražím půlku, namísto jednoho velkého červa dám na háček dvě poloviny. Pokud se problémem stanou jiné rybí druhy, pak lze použít malé řezy mrtvých nástražních rybek. Provnadit prolovované místo nebo několik míst a střídat je během večera je snadné a směsi mrtvých žížal, sekaných červů, krevet a rybích řízků se dá jen těžko odolat. Na dno to dostávám co nejrychleji pomocí vykládače návnady, protože při vnadění rukou jsou zbytečně upozorňovány i jiné rybí druhy, které se do návnady pustí dřív, než se dostane na dno.
Největší úhoř, jakého jsem chytil touto technikou, měl 5 lb 5 oz, a můžete mi věřit, že to pořádně pocítíte, když ho zaseknete na sice odolné, ale vyvážené náčiní. Závodní plavačkový prut k tomu rozhodně není tím nejvhodnějším. Já používám prut Korum Power Float, který se vyznačuje vysokou odolností na střední délky, což je velmi důležité.
To je tedy jeden ze způsobů, jak se pokusit o chytání úhořů, způsob, který ostatní sportovní rybáři využívají jen velice zřídka, způsob, který pro vás bude nepochybně znamenat změnu. Tato metoda nejen že je skutečně zábavná, ale je i návyková, protože sledování světla na plováku, které se náhle mírně zakomíhá a zmizí ve tmě, se dá odolat jen obtížně. Tato technika mi zároveň umožňuje zkoušet více míst na jednom revíru, takže si o celém revíru mohu udělat obrázek daleko rychleji, než kdybych jen seděl s opřenými pruty.
Jednou z dalších oblastí, které si podle mého názoru zaslouží podrobněji rozebrat, je detekce záběru, a ačkoliv jsem v minulosti s úspěchem používal spouštěcí indikátory, měl jsem vždycky pocit, že to není nejdokonalejší uspořádání, protože to vytváří nadměrné pnutí vlasce směrem k montáži, a při záběru to jediné, čeho se mi dostane od zvukových alarmů, je jedno pípnutí. Jsem však už dlouho přesvědčen, že jsem našel systém, který je pro mé potřeby naprosto nepřekonatelný. K tomuto závěru jsem dospěl po zařazení překlápěcích indikátorů do mých sestav. Obrázky pomohou pochopit, jak to funguje, v zásadě je to ale tak, že indikátor je usazen na standardní vidličce, takže rukojeť držící hlavní vlasec sedí pod cívkou navijáku. Když dojde k záběru, rukojeť se zvedne a vyvolá sérii slyšitelných pípnutí, než spadne zpátky vlivem závaží, které se pohybuje v rukojeti, což umožní odvíjení vlasce z volné brzdy. Drift a spodní proudění mohou způsobit zdvih ramene, nicméně tyto indikátory mají na rameni nastavitelné závaží, které to dokáže vyrovnávat.
